Opatrovník už nemusí být obec u bydliště. Převezme ji vhodnější obec
Novela umožní přenést výkon veřejného opatrovnictví na jinou obec nebo společenství obcí — hlavně kvůli malým obcím, které agendu nestíhají, a zavádí povinnost informovat opatrovance.
AI komentář: vygenerovala umělá inteligence. Nejde o právní radu ani oficiální stanovisko.
Upozornění: Tento komentář vygenerovala umělá inteligence na základě plného textu tisku (návrhu zákona i důvodové zprávy). Nejde o právní radu ani oficiální stanovisko — závazný je vždy text zákona vyhlášený ve Sbírce zákonů. Plný text tisku najdete na psp.cz.
O co jde
Veřejné opatrovnictví je krajní řešení pro osoby, které nemohou o sebe samy pečovat a k nelze ustanovit soukromého opatrovníka — odborníka z řad lékařů, právníků nebo sociálních pracovníků. Podle současného práva je veřejným opatrovníkem vždy obec, kde má opatrovanec bydliště. Problém je, že malé obce tuto agendu často nestíhají personálně ani odborně — postarají se o několik opatrovance, ale shromáždit kvalifikovaný úřad pro oblast soudně a lékařsky náročných rozhodnutí pro ně obtížné. Tento návrh už počtvrté přináší řešení: umožní přenést výkon veřejného opatrovnictví na jinou vhodnou obec nebo na společenství obcí.
Zákon mění tři právní předpisy. V občanském zákoníku (§ 471) soud zůstane ten, kdo jmenuje veřejného opatrovníka, ale namísto obce u bydliště jmenuje tu obec, na kterou byl výkon funkce přenesen, a v krajních případech může jmenovat i jinou vhodnou obec, je-li zřejmé, že obec u bydliště funkci řádně neplní. V obecním zřízení (§ 149a) se zavádí veřejnoprávní smlouva — dohoda mezi obcemi nebo mezi obcí a společenstvím obcí, která umožní přenést tuto přenesenou působnost jako celek. V zákoně o hlavním městě Praze (§ 119b) se systém zpřesňuje pro Prahu, kde opatrovnictví prakticky vykonávají jednotlivé městské části podle Statutu hlavního města Prahy. Přenosy mají být transparentní — obec je povinná informovat soud a opatrovance vhodným způsobem s přihlédnutím k jejich zdravotnímu stavu.
Co je dobře
Zájem o ochranu osob se zdravotním postižením je v tomto návrhu jasně upřednostněn nad formální pravidlo „kdo má bydliště, ten opatrovává”. Malé obce tak nebudou se dostat do situace, kdy opatrovanec čeká na potřebnou pomoc, protože úřad jednoduše nemá kapacity. Naopak obec, která má kapacitu a zkušenosti, může agendu převzít a udělat ji lépe — srovnatelně s tím, jak to funguje u soukromého opatrovníka, kterého soud může odvolat pro neplnění povinností. Nový zákonný přenos přitom automaticky řeší i otázku, kdo výkon funkce vykonává pro již existující opatrovance — výkon funkce přechází ze zákona, aniž by soud musel vydávat nové rozhodnutí. Právní jistota je zachována: účinností smlouvy se nová obec dostává do postavení, jako by ji soud jmenoval, a současně soud zůstává kontrolní mechanismus podle občanského zákoníku. Jmenování opatrovníka není nově vázáno na jeho souhlas — což odpovídá tomu, že veřejné opatrovnictví není službou na přání, ale povinností státu.
Co je problematické
Hlavní otázka je, kdo rozhodne o tom, že obec u bydliště „není schopna výkon funkce plnit řádně” — soud sám, na základě vlastního nebo cizího podnětu. Ačkoli důvodová zpráva uvádí, že by k tomu mělo docházet výjimečně a až po vyčerpání opatření dohledové pravomoci soudu, praxe ukazuje, že hranice „řádného výkonu” je obtížně ověřitelná a spory o kvalitu opatrovnictví mezi obcemi mohou vznikat. Druhý problém je související institut tzv. sankčního přenosu podle § 65 obecního zřízení — krajský úřad může obci agendu odebrat, pokud neplní povinnosti, a přenést ji na jiný pověřený obecní úřad. Novela tento mechanismus sjednocuje s novým přesenosem na jinou obec, což je krok správným směrem, ale zároveň zvyšuje význam role krajského úřadu v celém systému. Třetí slabé místo je informační povinnost: i když je znění předpokládající zapojení opatrovance do procesu (diskuze, vysvětlení, připomínky), zůstává formální povinností obce — skutečná míra zapojení bude záviset na kultuře každého konkrétního úřadu. A konečně: vzniká otázka, zda nová pravidla nepovedou k tomu, že vznikne „trh” s veřejným opatrovnictvím, kde si obce agendu předávají s cílem získat státní příspěvek, nikoli zlepšit službu — důvodová zpráva sice uvádí, že smlouva musí zohlednit dopady na opatrovance, ale kontrolní mechanismus pro tento aspekt chybí.
Jak je to řešeno jinde
Srovnání se zahraničím zde není přímým vzorem, ale obecným kontextem — institut veřejného opatrovníka pro zletilé osoby existuje ve většině evropských právních řádů, avšak podoba se liší podle toho, jaký model sociální stát daný stát má. V některých státech je veřejné opatrovnictví organizováno specializovanými úřady ústřední nebo regionální správy, než samosprávními obcemi — například v Německci některé spolkové země mají opatrovnickáří řízení ve speciálních soudech s odbornými asistenty, ve Francii je k institutům opatrovnictví (tutelle, curatelle) přistupováno přes soudy s širokou škálou odborných asistentů, v skandinávských zemích pak fungují samostatné úřady pro zastupování (förvaltningsombud). Český model, kdy agendu vykonávají obce v přenesené působnosti, je tedy jedna z možností a novela přidává flexibilitu, kterou ostatní systémy často mají od začátku — možnost přenést výkon na jiný subjekt bez dlouhého legislativního procesu. V rámci EU navíc existuje Úmluva o mezinárodní ochraně dospělých osob, která nečiní konkrétní organizační požadavky na vnitrostátní systém, ale vyžaduje, aby byla zaručena ochrana zranitelné dospělé osoby v mezinárodní situaci — a převod agendy mezi obcemi musí být natolik transparentní, aby tuto ochranu neoslabil.
Co by šlo udělat lépe
Návrh by si zasloužil přesnější kritéria pro rozhodnutí soudu o „vhodnosti” jiné obec — nejen formální splnění povinností, ale i hodnocení kvality poskytované služby, dostupnost terénní práce, odbornost zaměstnanců a zkušenosti s konkrétní skupinou opatrovance. Důvodová zpráva uvádí, že soud by měl zvažovat, zda možný opatrovník udržuje s opatrovancem pravidelné spojení, ale nenapoví, jakým způsobem má kvalitu měřit. Vhodné by bylo zavést povinné školení pro zaměstnance obcí vykonávajících tuto agendu — důvody, proč k tomu došlo zakotvením kvalifikačních standardů v vyhlášce č. 413/2024 Sb., by se mohly vzít na vědomí i pro rozhodovací praxi soudu. A v neposlední řadě by mohlo ministerstvo spravedlnosti zvážit vytvoření veřejného přehledu obcí s jejich kapacitou a specializací — aby rozhodnutí nezáviselo jen na subjektivním posouzení soudu, ale i na srovnatelných datech.
AI doporučení
Při hlasování o návrhu bych hlasovala ANO. Veřejné opatrovnictví dnes vždy vykonává obec u bydliště, i kde nemá na agendu personálně ani odborně — návrh umožní přenést výkon na vhodnější obec nebo společenství obcí transparentní veřejnoprávní smlouvou a zavádí povinnost informovat soud i opatrovance (včetně sankčního přenosu). Původní pravidlo „kdo má bydliště, ten opatrovává” dává přednost formálnímu kritériu před skutečnou ochranou zranitelné osoby; neexistence novely by znamenala setrvalé v tomto stavu (předchozí pokusy z let 2016, 2018 a 2024 zanikly). Navržené znění tak i přes nedostatky lépe splňuje kritéria ochrany zranitelných osob, kvality veřejné správy i transparentnosti a kontroly než obě alternativy.
Argumenty PROTI doporučení
- Kritéria pro rozhodnutí o „řádném výkonu” zůstávají nejasná — hranice mezi vhodností a nevhodností obce bude v praxi sporná.
- Informační povinnost zůstává formální: skutečná míra zapojení opatrovance bude záviset na kultuře jednotlivého úřadu.
- Riziko „trhu” s agendou: obce by mohly předávat výkon pro státní příspěvek, ne pro službu — kontrolní mechanismus pro tento aspekt chybí.
Podrobnosti
Návrh předložili 3. září 2026 vláda a Ministerstvo spravedlnosti — jde o čtvrtou verzi tohoto zákona; předchozí pokusy z roku 2016, 2018 a 2024 se v Poslanecké sněmovně nevypořádaly a zanikly uplynutím volebního období. Technické změny: v občanském zákoníku se ruší nevyužitý odkaz v § 468, upravuje se § 471 (nový odstavec 3 a 4) a ruší se § 3033 odst. 2 jako nadbytečný. V obecním zřízení se za § 149 vkládá nový § 149a upravující celou agendu veřejného opatrovníka (povinnost přenést funkci výhradně jako celek, veřejnoprávní smlouva se souhlasem krajského úřadu, povinnost informovat soud a opatrovance, zpět na původní obec při zániku smlouvy) a ruší se § 149b odst. 3. V zákoně o hlavním městě Praze se za § 119a vkládá § 119b — výkon funkce vykonává Praha nebo městská část určená Statutem, a ruší se § 119c odst. 3. Účinnost je stanovená na 1. července 2027. Obsahem návrhu není financování veřejného opatrovnictví (řeší zákon o státním rozpočtu) ani kvalifikační standardy pro vykonavatele (upraveny vyhláskou č. 413/2024 Sb.). Nově upravená povinnost informovat soud a opatrovance se vztahuje i k sankčnímu přenosu podle § 65 obecního zřízení. Souvisejícím návrhem pro občanský zákoník je i tisk 295 (odpovědnost za vadné výrobky), přestože jde o samostatný legislativní záměr.
Zdroje
Průběh projednávání
- 2026-09-03 předložen — START → Přijímáno do PS
- 2026-09-03 rozeslán — Přijímáno do PS → Organizační výbor
- 2026-09-09 doporučen — Organizační výbor → 1. čtení